Agrese, odkud pochází

Jaké jsou zdroje agrese? Existuje hormon agrese, který způsobuje agresivní chování?

Agresivní chování je úzce spojeno s téměř všemi živými tvory na planetě. Agrese je ve světě zvířat rozšířená jako boj o potravu, území a samice. Zvířata se často stávají agresivními vůči svým dětem. Když mláďata vyrostou a dokážou si samostatně získávat potravu a orientovat se v terénu, starší generace je z území vyhání. Takové chování, z lidského hlediska iracionální, má logické opodstatnění – dospělí jedinci hájí své území, protože obsahuje omezené množství zdrojů pro určitý počet jedinců.

Lidská společnost se s veškerým rozvojem kultury od našich menších bratrů tak daleko neposunula. Například Pařížané v 16. století měli velmi rádi jednu „zábavu“ – věšeli kočky za ocas a pomalu je upalovali na hranici. Zvíře vylo a trpělo, hořelo zaživa a lidé stáli a smáli se, což považovalo tuto podívanou za velmi veselou. Veřejné popravy byly také z velké části organizovány pro pobavení lidí.

Uplynulo mnoho času: lidský život je nyní prohlašován za nejvyšší hodnotu a existuje mnoho zákonů zakazujících agresivní chování – přesto je však nemožné je zcela vymýtit.

Výzkum lidského těla ukazuje, že velká část psychologie má biochemický základ. Mnoho hormonů, které ovlivňují emoce, má dokonce svá vlastní jména. Například adrenalin je hormon strachu a dopamin je hormon radosti.

Za agresivním chováním jsou také určité hormony. Za prvé je to norepinefrin.

Norepinefrin a adrenalin jsou dva hormony velmi podobné, a to jak svými chemickými vzorci, tak svými účinky na lidské tělo. Adrenalin je navíc syntetizován z norepinefrinu.

Oba tyto hormony jsou syntetizovány v nadledvinách, když existuje hrozba. Pokud se člověk ocitne v situaci, která ohrožuje jeho zdraví, pak je z mozku, a přesněji z hypotalamu, vyslán impuls do nadledvin, které je přinutí uvolnit obrovské množství těchto dvou hormonů do krve.

Norepinefrin a adrenalin uvádějí tělo do stavu bojové připravenosti: cévy se stahují a dýchání se zrychluje, zároveň se srdeční frekvence, svaly jsou zpevněné. Dokonce i imunitní systém je aktivován k neutralizaci infekce v případě zranění.

Tyto dva hormony se však liší typem reakce, kterou stimulují v reakci na nebezpečí. Ne nadarmo se adrenalinu říká „hormon strachu“ nebo „králičí hormon“, protože stimuluje únik.

Norepinefrin se však nazývá „hormon vzteku“ nebo „hormon lva“, protože tato molekula vás s větší pravděpodobností donutí bránit se a v reakci zaútočit. Reakce na nebezpečí „bojuj nebo uteč“ je založena na poměru těchto dvou hormonů.

Norepinefrin obecně aktivuje nervový systém a potlačuje centra bdělosti v mozku. Každý zná stav, kdy člověk ve stresu nemůže usnout – je to způsobeno působením norepinefrinu. Hormony nedokážou vysvětlit, že před důležitou, ale ze subjektivního hlediska děsivou událostí (zkouška, pohovor apod.), se potřebujete naopak dostatečně vyspat. Tělo slepě vnímá tyto události jako hrozbu a stimuluje produkci norepinefrinu.

Nicméně norepinefrin také stimuluje procesy učení, aby si zapamatoval východiska z nebezpečné situace.

Největší počet norepinefrinových receptorů se nachází v oblasti mozku zvané locus coeruleus. Je třeba poznamenat, že lidé s cholerickým, „výbušným“ temperamentem mají velmi vysokou aktivitu locus coeruleus.

Další funkcí norepinefrinu je stimulovat produkci pozitivních emocí po opuštění nebezpečí. Vzrušení a riziko, radost po extrémních sportech – to vše vzniká díky norepinefrinu. Dokonce i počítačové hry mohou stimulovat uvolňování norepinefrinu, takže radost z dokončení virtuální úrovně je ve skutečnosti docela reálná a má biochemický základ.

Dalším hormonem zodpovědným za agresivní chování je testosteron, který je považován za mužský hormon (i když je produkován i u žen).

Testosteron je do jisté míry podobný noradrenalinu v tom, že může vyvolat touhu bojovat. Je známo, že vítězové mají vyšší koncentraci testosteronu než poražení. Vysoká hladina testosteronu přitom koreluje se sklonem k agresivnímu chování, proto byli ve 30. letech ve Spojených státech kastrováni zločinci. Ale toto opatření nevedlo ke snížení agresivity, což nás nutí přemýšlet, zda agresivitu poskytují pouze hormony? Je možné, že agresivní chování je sociální konstrukt?

Správnost tohoto předpokladu dokazují pokusy na zvířatech. Pokud je zvíře kastrováno dříve, než se začne střetávat a bojovat s jinými zvířaty, pak se jeho agresivita sníží. Pokud ale vykastrujete dospělé zvíře, které opakovaně bojovalo o zdroje a je zvyklé bojovat, pak jeho úroveň agresivity neklesne, i když testosteronu bude méně.

Antisociální chování bylo dokonce spojováno s hladinou cukru v krvi – při jeho nízké hladině dochází k narušení zásobení mozku, což může vést až k násilnému chování. Zejména alkohol výrazně snižuje hladinu cukru – a není žádným tajemstvím, že v opilosti může být člověk schopen velmi krutých činů – bitek a dokonce vražd.

Vědci se nicméně domnívají, že hlavní roli v agresi nehrají hormony, ale sociální chování, výchova a životní podmínky. Možná to vysvětluje chování Pařížanů v 16. století – je nepravděpodobné, že by jejich hormony začaly náhle zuřit, spíše byla ve společnosti podporována agresivita. S vynálezem zázračné pilulky, která by okamžitě zničila veškerou agresivitu, se proto můžete spolehnout jen stěží, problém je zřejmě ve společenských poměrech. A i když je přesná povaha agrese stále otázkou, lze jen doufat, že jednoho dne věda najde odpověď.

Příspěvek Aggression: where it come from appeared first on Smart.